Napříč vesmírem

Tisíce světel a tisíce hvězd! Cítím klid a jemný vánek pohrávající si s pramínky vlasů, které se mi nepodařilo sčesat do ohonu. Tma pokryla krajinu rychleji, než by člověk čekal. Zem je už studená, ochladilo se a čas se zastavil tak jako kdysi. Tohle jsem přece už zažila! Houkání sanitky, nepřestávající, příšerná bolest a nejistota. Vzpomínky jsou ještě hodně živé, uvědomuji si. „Vstávej!“, zdálky slyším nekompromisní hlasy kamarádů.

Bájný pták Fénix

„Vstávej! Kde má Rozi aktovku? Nachystám svačiny“, ozývá se z kuchyně.  Třeští mi hlava tak, že se mi všechny zvuky zabodávají do hlavy jako hřebíky. Rozhlédnu se a vidím ložnici, svoji postel, necítím pach dezinfekce ani neslyším uspěchané kroky postav v bílém. Ulevilo se mi. Každý můj výlet nemusí přece jen končit katastrofou. Podle okolního shonu začínám tušit, že je všední den a musím do práce. Odkryla jsem pokrývku a okamžitě jsem se otřásla zimou. Pyžamo jsem v tom stavu asi nemohla najít. Jen letmo vidím šaty, punčochy a svetr pohozené nedaleko postele.

Hned při prvním kroku mě palčivá bolest v kotníku vrací do reality a vybavuji si pozdní návrat na kole domů, vinné sklepy, přátele, smích, bezstarostnost, nádherné hvězdné nebe, noční přehlídku všech souhvězdí v ten moment od sebe nerozeznatelných a vybavuji si i pád. Kolo se do kopce a na těžší převod prostě špatně rozjíždí a nedivím se, že se mi to nepovedlo. Padat jsem u toho ale nemusela, jenže to se lehce řekne. A lehce se mi už ten večer na kole nejelo. Bolela mě noha a špatně po tom pádu přehazovala přehazovačka. Nebo to bylo jen rozpustilým pobíháním postav zvěrokruhu? Nerozhlédly se a bezhlavě se vrhaly v zápalu hry do cesty. Nejvíc mě rozčiloval beran, který si poskakoval sem a tam jako by skákal panáka podle úplně nových pravidel hry.

Ve spěchu kulhám zkontrolovat kolo, foťák, bundu, šátek,….sakra, kde mám svůj oblíbený šátek! Matně si vzpomínám, že jsem ho málem ztratila už k večeru, když jsem na toaletě jednoho z posledních vinných sklípků kontrolovala, jestli se ještě mohu vrátit do společnosti v takovém stavu nebo ne. Uvázala jsem si ho sice pevně, ale poslední hodiny večera plynuly rychleji, než jsem čekala. Tak to už máme bolavý kotník, oblíbený šátek, špatně přehazující kolo a polopřejetý beran, co ještě můžu čekat?

Čekat rozhodně nemůžu ani minutu! Nový ředitel je v dochvilnosti nekompromisní. Sbírám odhozené svršky, oblékám se, beru klíče od auta a v tom vidím sebe samu, jak vysvětluji policii, která mě zastavila za překročení rychlosti, že jsem stejně jako Kasiopea mezi hvězdami trávila polovinu noci hlavou dolů, abych se naučila skromnosti….

Pokorně naskakuji na kolo a doufám, že bolavý kotník nebude za jízdy tolik bolet, 8 km i se špatnou přehazovačkou ujedu v rekordním čase a v rychlosti oblečené šaty s balerínami mi napomůžou navodit stav pohody i povznesenosti nad zoufalou situací. A bonusem pro mé kolo bude cykloservis. Bonusem však byla pronikavá vůně čerstvě pohnojeného pole, která vlastně jen dokreslila poslední detaily, detaily zoufalství přikované Andromedy ke skále na pobřeží.

Nešlo zpomalit, odpočinout si, sesednout s kola. Vítr si divoce pohrával s pramínky vlasů, které se mi v té rychlosti nepodařilo sčesat do ohonu a bájný pták Fénix letěl krajinou bez zastavení, s obdivem, letěl vstříc své nesmrtelnosti …