Realita nebo sen?
Mám ráda tu lehkost i vůni právě ostříhaných a obarvených
vlasů. Pohodlné otáčivé křeslo, kde se každá z žen promění v princeznu,
vlasy všech barev popadané po zemi a dívky na plakátech s účesy nedbalé
elegance. V zrcadle kontroluji, jestli jsem zase omládla o několik let.
Kadeřnice by se měly řadit mezi kouzelníky. Umí to. „Čtyři sta padesát, prosím,“
slyším, když hledám v peněžence poslední neutracené drobné. „Ale ne, musím
si odskočit vybrat peníze,“ omlouvám se a letmo kontroluji děti zabrané do hry.
Kája upravuje Bělince vykasané tričko a Ráďa se pokouší postavit nový most nad
železnicí. „Však je tady nechte,“ přichází od sympatické paní kadeřnice vstřícná
nabídka. Děti se hezky hrají a já utíkám k nejbližšímu bankomatu.
S penězi volně pohozenými v kabelce se rychle vracím zpět. Chytám za
kliku a v tom zůstávám stát jako opařená. KADEŘNICTVÍ ZRUŠENO!
To není možné! Pavučiny
po celé výkladní skříni, vybledlý vzkaz, uvnitř převrácená židle a zapomenuté
kartáče na vlasy na zaprášené polici hned vedle několika zbylých tub asi dávno
zaschlých barev. Znovu a znovu se dívám na ceduli, výkladní skříň, ulici,
stálého žebráka polehávajícího se svým psem na rohu ulice Příčné a Zahradní. Vše
je tak jako před několika minutami. Kde je sakra to kadeřnictví s mými dětmi!
Snad nepřestalo jen tak existovat! Snad nesním nebo jsem neprošla branou do
jiných dimenzí! Přece moje děti a celý dosavadní život nebyl jen sen!
Nevím, kterým směrem se rozběhnout, komu zavolat, zmateně běžím
na jednu stranu ulice a hned zase na druhou, sotva popadám dech. Míjím holčičku
v modrých šatech, která právě navrhuje ostatním, aby hráli na schovávanou.
Chci vyjít ze skrýše do světa, co znám. Mám křičet? Ne, ne, vzchop se a
přemýšlej! Poroučím sama sobě a doufám, že poslechnu. Musím se uklidnit a
vrátit se do reality. Mám přece děti, muže a jsem šťastná….
„Kačo! Jsi to ty?“ slyším z dálky známý hlas. Hlas
prince vysvobozujícího princeznu ze zakletí. Hlas, který znám už léta, ten
který děsil, překvapoval, lákal i utěšoval. Max! Spolužák a kamarád ze základní
školy. Konečně něco, co v mém životě ještě není zrušeno, co platí a co
znám. Jediný záchytný bod, kterého se mohu v tu chvíli chytit a neutopit
se v moři zoufalství.
„Maxi!“ v minutě mu vysypu všechno, ztracené děti,
zrušené kadeřnictví, paniku i strach, bránu času i mimozemské civilizace. Už
nemůžu! Odevzdaně padám do jeho náruče, schoulit se, zavřít oči a zase je
otevřít a zjistit, že vše je tak, jak má. „A není tady náhodou kousek dál ještě
jedno kadeřnictví?“ ptá se Max klidným hlasem. Vmžiku jsem na nohou a
s nadějí běžím ulicí, holčička v modrých šatech se schovává za strom
a doufá, že ji kamarádi jen tak nenajdou. Já se zastavuji u kadeřnictví, u
dalšího, které je kousek dál od místa, kde se mi zhroutil svět. Rozrážím dveře,
Kája Bělince zpívá písničku o ztracené bačkorce a zavazuje jí u toho botu a
Ráďa zrovna projíždí lokomotivou nádražím a houká na pozdrav. Nezbláznila jsem
se, ani jsem se neocitla v děsivém neskutečném příběhu! Hřejivý pocit
štěstí a klidu cítím po celém těle. Jsem šťastná! A jsem taky pěkné pako! Asi
bych to sci-fi už neměla tolik číst.
Jsem to já a vlastně bych to vůbec nemusela být já. Stačí
několik minut, pouhý moment, aby člověk přehodnotil svá přání a priority, aby
se mu od základu změnil život?
Žádné komentáře:
Okomentovat